Skip to content

6 O té morálce

Když jsme došli ke konstatování že člověk není ani zlý ale ani dobrý – je jenom takový jaký byl potřebný v určité době, aby přežil jako druh. Tedy přizpůsobený podmínkám které se v posledních několika tisíciletích radikálně změnily, dnes již neexistujícím. Lorenz konstatuje že „není pouze dostatečně dobrý vzhledem k požadavkům moderního společenského života.“ A nezměnily se jen přírodní podmínky v podobě životního prostředí, ale i dramaticky lidí přibylo. Došlo k narušení rovnováhy kdy se uplatňují instinkty „vzájemné přitažlivosti a odpudivosti, tj. mezi osobním svazkem a vnitrodruhovou agresí“. Lorenz dál pokračuje: „Za prvé osobním svazkům škodí, je-li jich příliš mnoho. Stará moudrost praví, že člověk může mít několik skutečně dobrých přátel. Velká nabídka “známých”, jak ji nutně přináší každé větší společenství, zmenšuje pevnost jednotlivých vztahů. Za druhé znásobuje těsné nakupení mnoha jedinců na malém prostoru jistou únavu všech sociálních reakcí. Každý moderní člověk velkoměsta, který je automaticky přesycován sociálními vztahy a povinnostmi všeho druhu, zná znepokojující jev, že se člověk nemůže tak úplně těšit z návštěvy přítele, jak by se dalo očekávat , i když ho má skutečně rád a dlouho ho neviděl. Také na sobě zpozoruje zřetelný sklon k vr­čivé obraně, když ještě po večeři zazvoní telefon. Zvětšená poho­tovost k agresívnímu chování je typickým následkem nějakého nahromadění lidí (angl. crowding), jak je experimentálním sociologům již dlouho známo.“

Nese to sebou nemožnost vybít – ventilovat přirozenou agresivitu, mizí ritualizované možnosti, tady mi přichází na mysl třeba tradiční agresivita vůči „přespolákům“ na vesnicích, kdy patřilo k dobrému tónu je občas „brachiálně“ vyprovodit od tancovačky, ale nejen brachiálně – taková krádež májky měla stejnou funkci, včetně následného rituálu jejího vykoupení v podobě zaplacení demižonu či bečky, které se pak vypily svorně a nerozborně (a pak už ani nevadilo, že Anča odvedle se spustila právě s Frantou ze sousední dědiny). Toto prostě už nefunguje v anonymním prostředí velkoměsta. Ale přestává fungovat ještě něco jiného, v prostředí vesnice, kde každý znal každého a kde existovala silná společenská kontrola včetně řady tabu – i ta hospodská rvačka měla svá přísná a všemi respektovaná pravidla. Dohlížela na vše autorita, tehdy většinou prezentovaná vyšší mocí, ještě v nedávných dobách vrchnostenskou nebo ještě spíše církevní.

Protože nutnost potlačovat agresivitu tu stále zůstává, vlastně nezůstává ale umocňuje se tak zůstávají všechna ta přikázání, morální pravidla, ale i nauka o dědičném hříchu – Lorenz k tomu říká: „…která praví, že člověk je od narození špatný – ty všechny obsahují tutéž pravdu: pochopení, že člověk se nesmí slepě poddávat svým vrozeným sklonům, nýbrž že se musí učit je ovládat a jejich důsledky předvídavě prověřovat zodpovědným sebezpytováním.“ A hned pokračuje: Zodpovědné morálce neulehčíme řešení tohoto problému tím, že přeceníme její síly. Spíše toho můžeme dosáhnout skromným poznáním, že morálka je “pouze” kompenzačním mechanis­mem, který přizpůsobuje výbavu našich instinktů požadavkům kulturního života a tvoří s nimi funkční celek. Toto pojetí činí mnohé jinak nesrozumitelné skutečnosti srozumitelnými.“

Takže malé shrnutí:

Agresivita je přirozeným jevem, který umožnil druhu Homo Sapiens dožít do dnešních dnů, ale vůbec není zárukou jeho další existence.

Ubývá možností se tenze, ba přímo frustrace z neventilované agrese zbavit přijatelným způsobem.

Změněný způsob života ke kterému došlo za posledních cca deset tisíc let, kdy se většina lidí změnila z lovců-sběračů nejprve na zemědělce a posléze tvory kteří jsou součástí dnešní společnosti neodpovídá naši zděděné genetické výbavě.

… pokračování, zase až někdy …

Advertisements

5 ECCE HOMO

Co tedy podle Konráda Lorenze člověka ohrožuje? Spoustu jeho vývodů jsem přeskočil, ale snad to co jsem zatím uvedl stačí k pochopení toho, že agresivita je přirozeným jevem, dokonce nejen přirozeným, ale dokonce nutným k tomu abychom přežívali a abychom jako živočišný rod nevyhynuli. Problém není v existenci toho čemu agresivita říkáme, ale v tom, že naše životní prostředí se za posledních deset tisíc let natolik diametrálně změnilo, změnila naší vlastní zásluhou, že to co jsme zdědili od našich prapředků již není funkční ale nic nového se v našich genech nedokázalo vyvinout. Je tu sice skutečnost, že dědičnost není jediným formujícím prvkem našeho JÁ, je tu ještě vliv prostředí ve kterém vyrůstáme a žijeme, které na nás působí ve smyslu procesu „socializace“.

Výsledný jedinec je směsí zděděných vlastností a dovedností, ale také jen vloh které pokud nepadnou na úrodnou půdu – nerozvíjejí se tak zapadnou a nevytvoří se. Vedle toho je ale jedinec od narození a zřejmě ještě před ním vystaven tomu čemu říkáme učení. V nejranějším dětství se to projevuje nejen ukládáním informací, které si ani neuvědomuje – zde jde třeba o rozvoj řeči, jejímu učení v podobě mateřského jazyka ale i rozvoj dalších schopností a vlastností. Jde to dokonce tak daleko, že se modifikuje stavba vlastního mozku v podobě vytváření spojů mezi jednotlivými mozkovými centry. Je tedy působením zvenčí podporovat nebo tlumit i takové vlastnosti jako je agresivita. A to dost významně. A probíhá zde proces učení se i dalších schopností, pro nás je důležitá schopnost „mít rád“. Tím myslím opravdovou nezištnou lásku a ne to s čím se často setkáváme, že si mnozí pletou lásku se snahou někoho vlastnit.

A protože u člověka podle Konráda Lorenze nejsou dostatečně vrozené zábrany a rituály, které by tlumily vnitrodruhovou agresivitu tak si musel aby vůbec jako živočišný druh přežil vytvořit náhradní mechanismy. Konrád Lorenz říká: „Bylo již řečeno, že tyto mechanismy jsou přirozeně nejdůležitější, a tedy i nejlépe vyvinuty u těch zvířat, která jsou schopná bez obtíží zabíjet přibližně tak velká zvířata, jako jsou sama. Krkavec může jinému krkavci jedinou ranou zobáku vyseknout oko, vlk může jinému vlku jedním chňapnutím roze­rvat krční tepnu. Kdyby tomu nezabraňovaly spolehlivé mechanismy, neexistoval by už dávno ani jeden krkavec nebo vlk.“ A dodává: „Člověk si může živě představit, co by se stalo, kdyby ně jakou hříčkou přírody byl náhle holubovi propůjčen zobák krkavce. Zdá se, že situace takové zrůdy by přesně odpovídala situaci člověka, který objevil v ostrém kamenu údernou zbraň. Člověka mrazí při představě živočicha, který se vznětlivostí a prchlivostí šimpanze mává rukou ozbrojenou pěstním klínem.“ A dneska nejen pěstním klínem! Ale dál dodává: „z abstraktního myšlení vznikla také rozumová zodpovědnost, v níž spočívá jediná naděje člověka, že neustále rostoucí nebezpečí zvládne.“

A máme tu morálku – jako umělý konstrukt lidského myšlení, ale také jako to co by mělo suplovat to čím nás příroda – nebo chcete-li evoluce nevybavila, protože to kdysi – třeba před 50 tisíci lety nepotřebovala. Těch 50 tisíc let je z hlediska evoluce tak krátkou dobou, že se naše dědičná podstata v reakci na nové podmínky prostě změnit nestačila.

V závislosti na tomto všem se nabízí otázka jestli je člověk ve své podstatě špatný nebo dobrý. Na otázku zda je člověk dobrý nebo zlý pak Konrád Lorenz odpovídá: přirozené sklony člověka nejsou vůbec tak špatné. Člověk od mládí není vůbec tak zlý; není pouze dostateč­ně dobrý vzhledem k měnícím se požadavkům moderního společenského života.

A je tu ještě jeden čertův dáreček, protože v dávné minulosti byla určitá míra agrese nutná k přežití – ale co bylo to bylo, dneska je to jaksi na přítěž a jsme nuceni tuto agresivitu tlumit, tak zůstává nevybitá – se všemi negativními důsledky které z toho plynou.

A o té morálce a jejím místu? – zase příště.

4 Čím se člověk liší?

Toto je další otázka kterou si Konrád Lorenz klade, a odpovídá si na ní že jde primárně o schopnost abstraktního myšlení které mu umožnilo „opanovat vnitrodruhové prostředí“, s tím spojuje jako důsledek experimentování s prostředím a tedy využíváním nástrojů – jako první byl pěstní klín a oheň – překročit své schopnosti a následně:

„Ovládl všechny nepřátelské síly svého mimodruhového prostředí jako žádný živočich před ním. Vyhubil medvěda a vlka a je nyní skutečně svým jediným nepřítelem – Homo homini lupus“… a pokračuje „zhoubná míra útočného pudu, která nám lidem vězí ještě dnes v nitru jako zlé dědictví po předcích, byla způsobena vnitrodruhovou selekcí. Tato selekce působila na naše předky mnoho tisíc let – totiž během celé starší doby kamenné. Lidé dosáhli toho, že silou svých zbraní, oblečením a sociální organizací zmírnili zvnějšku hrozící nebezpečí – totiž vyhladovění, zmrznutí a ohrožení velkými šelmami. Jakmile tato nebezpečí přestala být podstatnými selektivními faktory, začala působit zlá vnitrodruhová selekce. Faktorem, který nyní poháněl výběr, byla válka mezi nepřátelskými lidskými hordami. Způsobilo to, že byly extrémně vypěstovány všechny takzvané válečnické ctnosti, které se bohužel ještě dnes zdají mnoha lidem skutečně žádoucími ideály.“

Člověk – podle Konráda Lorenze musel ve svém životě dennodenně bojovat o přežití, musel si získávat potravu a musel se bránit před predátory, zvířaty která byla vybavena tak že mohla člověka kdykoliv bez problému zabít. Přežili jen ti nejsilnější, působila tu silná selekce, na druhé straně nebyl vybavený tak aby byl nebezpečný příslušníkovi stejného druhu. Postupně se ale naučil používat nástroje, které mu umožnily pohodlněji získávat potravu a bránit se proti predátorům a také – co je podstatné získali možnost ničivějšího výsledku pokud svou agresi obrátili proti jedinci vlastního druhu.

Lorenz hledal analogii u ostatních živočichů majících od přírody dostatečnou výbavu zabíjet příslušníky vlastního druhu a zjistil existenci mechanismů které jsou vrozené a které brání vnitrodruhové agresi. To může být na obecné úrovni, ale také jen na úrovni skupiny – smečky kdy existují signály které agresora zastaví a neumožní mu agresi dokončit. Tyto mechanismu vznikly vývojově na základě toho že vnitrodruhová agrese by vlastně ve výsledku vedla k likvidaci vlastního druhu a najdeme je hlavně u živočichů kteří disponují nějakou nebezpečnou „zbraní“. Protože vývoj probíhá dlouho – desítky a stovky tisíc let je dost času aby se podobné mechanismy vytvořily. Vedle toho vznikla celá řada rituálů do kterých se vnitrodruhová agresivita transformovala a to jak v případě boje o teritoria nebo práva na rozmnožování a co je podstatné – ne vždy tyto souboje vedou k „eliminaci“ slabšího soupeře, pokud uzná porážku, tak končí i útok.

U člověka došlo za posledních cca deset tisíc let k obrovským změnám prostředí ve kterém žije a možnostem působit na své okolí, navíc se rychlost těchto změn urychluje. Jeho genetická výbavy se ale za tuto dobu takřka nemění, pokud dochází ke změnám tak se to projevuje ve využívání rezerv – mozek se pouze vyvíjí za jiných podmínek a jiným směrem ale je otázka jestli je v průměru výkonnější než byl u lidí před mnoha tisíci lety.

Jediným faktorem změny je rostoucí význam učení se – ten je v korelaci s vývojovým stupněm daného druhu a maxima dosáhl právě u člověka, s rostoucím významem naučeného klesá význam vrozeného. Učitelem je zde rodič, ale i starší jedinec v tlupě nebo smečce kterého ostatní respektují.

U úspěšného živočišného druhu Lorenz konstatuje: „životní prostor je mezi příslušníky téhož druhu rozdělen takovým způsobem, že pokud možno každý z nich najde obživu. Pro zdárný vývoj potomků je zvolen nejlepší otec a nejlepší matka. Děti jsou chráněny. Společenství je organizováno tak, že několik moudrých samců – senát – má takovou autoritu, že jim umožňuje svá rozhodnutí ve prospěch společenstva nejen činit, nýbrž také prosazovat. Nikde jsme neviděli, že by cílem agrese bylo zničení příslušníka druhu, i když nešťastnou náhodou v boji o revír nebo v souboji dvou soků může vniknout roh do oka nebo zub do krční tepny. Na tom nic nemění ani okolnost, že v nepřirozených podmínkách – tj. takových, které „konstrukce“ vývoje druhu nepředpokládala, jako např. v zajetí – může mít agresívní chování často zhoubné účinky“.

3 O té svobodné vůli

V čem spočívají ony tři Lorenzem definované překážky? Tu první vidí v tom, že máme zábrany ztotožnit se šimpanzem, jehož výraz chápe jako karikaturů člověka. S tímto pojetím lze vcelku úspěšně polemizovat – jednak Lorenzovi nebyly známy dnešní poznatky o lidoopu Bonobo, v jeho době byli považování za šimpanze a další námitkou může být to že v dávných dobách nebylo povědomí o šimpanzích. Sebestřednost člověka je tak starého data že tuto překážku můžeme přejít.

Jako druhou a třetí překážku uvádí nechť přiznat si, že i naše počínání podléhá „zákonitostem kauzální příčinnosti“ která vlastně vymezuje oblast našeho rozhodování a determinuje možnosti svobodné vůle. Přiznání této skutečnosti by znevěrohodnilo celé to povídání o svobodném individuu jednajícím na základě své svobodné vůle, skácel by se celý ten dnešní ideologický pilíř že každý je strůjcem svého osudu a pokud není úspěšný, tak je chyba výhradně v něm a může si za to sám. Nemůžou za to náhodné příčiny a okolnosti které nemůže ovlivnit, ale vina je jen v něm že si neklade dostatečně vysoké cíle a dostatečně se nesnaží.

Zcela logicky z toho vyvozuje neschopnost člověka řídit „své vlastní sociální dění“. Na jedné straně jsme svědky strmého rozvoje ale „proti tomu stojí lidstvo bezradně a bezmocně proti patologickému rozkladu své sociální struktury“. Zde se Konrád Lorenz dostává velice blízko k současné sociologii tak jak ji vidíme třeba u Jana Kellera jak to popisuje ve své Teorii modernizace které se ostatně odvolává na další řadu autorů ve světové sociologii. Lorenz je zde naprosto neúprosný protože pokračuje: „když se“ (člověk) – „s atomovými zbraněmi v rukou – neumí v sociálním ohledu chovat o nic rozumněji něž nějaké zvíře, pak to spočívá z velké části v pyšném přeceňování vlastního chování; následkem toho je, že člověk toto své chování vyjímá z prozkoumatelných přírodních jevů“. Není divu že tam ty atomové zbraně má, dneska by byl jeho výčet rozhodně delší, psal to v době vrcholící studené války.

Lorenz se pozastavuje nad tím že „Soudná a nelogická lidská přirozenost nechá mezi sebou soutěžit a bojovat dva národy, i když je k tomu nenutí žádné hospodářské důvody, podněcuje dvě politické strany nebo náboženství k rozhořčenému boji navzdory tomu, že si jejich posvátné programy jsou překvapivě podobné, a žene Alexandra a Napoleona, aby obětovali milióny poddaných pokusu sjednotit celý svět pod jejich žezlem“. A pokračuje „Je pozoruhodné, že se ve škole učíme dívat se na lidi, kteří prováděli takové a podobné absurdity, s respektem – dokonce je ctít jako velké muže.“ V tom jsme se alespoň v Evropě přece jenom dostali nepatrný kousek dál, snad za to může sebereflexe po hrůzách poslední velké války, ale opravdu asi jen v oné adoraci „vítězných vladařů“, „velkých vojevůdců“ ale vůbec ne v iracionální nenávisti jak jsme toho byli nedávno svědky v bývalé Jugoslávii a vlastně pořad leckde jinde. Příčinu vidí v tom, že lidské sociální chování „není na žádný způsob diktováno výhradně rozumem a kulturní tradicí, nýbrž že je stále ještě poslušno těch zákonitostí, které se uplatňují ve všech fylogeneticky vzniklých instinktivních způsobech chování“.

Dostáváme se tak k jeho závěru: „Většina lidí – a to i mnozí humanitní vědci – se domnívá, že veškeré lidské chování, které neslouží prospěchu jednotlivce, nýbrž společnosti, je diktováno rozumovou odpovědností. Toto mínění je prokazatelně nesprávné“.

Pokračování…

2 Takzvané zlo

Základním dílem Konráda Lorenze je kniha, která je u nás známá pod názvem Takzvané zlo, Lorenz v zkoumá podstatu agrese a dělí ji na několik druhů, které v podstatě jsou samostatnými jevy, vyskytujícími se za určitých podmínek.

První je tzv. predátorská agrese spojená se získáváním potravy. Obecně postrádá jakýkoliv vnitřní obsah a jde skutečně jenom o účelovou záležitost, dravec zabíjí za účelem nasycení se. Jakékoliv úvahy o krvežíznivosti šelem, radosti se zabíjení jsou zde jen antropomorfní představy (liška je lstivá, had prohnaný atp.). Nasycený predátor – pokud si neděla zásobu na dobu hladovění – neútočí a nezabíjí. Odpovídají tomu snímky např. lvů procházejícími se stády potencionální kořisti, kterou pokud jsou nasycení nechávají naprosto bez povšimnutí. U člověka se s tímto druhem agrese setkáváme také, třeba řezník zabíjející prase za účelem získání potravy pro sebe nebo jiné lidi.

Dalším druhem agrese je obrana teritoria, jde rovněž o zajištění potravy, kdy jedinec hájí své teritorium před konkurentem stejného, ale i jiného druhu. Útok je zpravidla přerušen v okamžiku kdy vetřelec uzná svou porážku a teritorium opouští. V případě živočichů žijících ve skupině – smečce jde o agresi směřující mimo tuto skupinu. A do třetice jde o agresivitu spojenou se sexuálním chováním spojenou s výběrem jedince kterému bude umožněná reprodukce. Není naprosto žádný důkaz a důvod z tohoto vylučovat člověka a tvrdit, že toto v jeho případě neplatí.

Pokud máme hovořit o Konrádu Lorenzovi a jeho etologii jako o disciplině popisující s zkoumající chování živočichů musíme přijmout jednu věc – že člověk je také živočich, patřící mezi savce – opice – primáty. Etologie pak nutně musí člověka – tvora kterému biologové říkají Homo Sapiens také zařadit do okruhu zájmu své vědní disciplíny. Psychologie se tak jako věda o chování, jednání, prožívání člověka stává něčím co se s etologií prolíná.

Přesto, že věda – dá se říct od doby Darwina uznává člověka jako součást přírody, a tedy objektu na který se také vztahují veškeré přírodní zákony, tak do dnešního dne nejde o obecně přijatou skutečnost. Lorenz se ptá jestli poznatky které byly získané pozorováním živočichů se dají aplikovat také na člověka. A definuje tři zábrany které lidé mají aby toto mohli přijmout.

Lorenz v jedenácté kapitole „Kázání pokory“ píše:

Existují lidé, kteří již v této otázce spatřují urážku lidské důstojnosti. Člověk se příliš rád pokládá za střed vesmíru, za něco, co nepatří k ostatní přírodě, nýbrž stojí proti ní jako něco podstatně jiného, vyššího. Setrvat v tomto omylu je pro mnohé lidi potřebou; zůstávají hluší vůči nejchytřejšímu pokynu, který jim kdysi dal jeden mudrc slavným výrokem yváůi oeavróv, „Poznej sebe sama“; vyřkl jej Cheilón, ale většinou bývá připisován Sokratovi. Co brání lidem, aby ho poslechli? Způsobují to tři silně citové překážky. Tu první lze u každého rozumného člověka snadno odstranit, ta druhá je při vší škodlivosti svého působení stále ještě hodná úcty a ta třetí je filozoficky pochopitelná a tím i odpustitelná, ale zároveň nejtížeji sprovoditelná ze světa. Všechny tři jsou však spolu nerozlučně spjaty a propojeny s jednou špatnou lidskou vlastností, o níž řekla stará moudrost, že předchází pád – s pýchou.“

Pokračování

 

Aside

1 Úvodem

Současné a vlastně už delší dobu trvající dění v našem státečku mne opakovaně vede k tomu, že hledám v různých „pavědách“ – ne že bych je za pavědy považoval, ale mají svůj půvab v jisté neexaktnosti, a libí se mi jejich zvukomalebné pojmenování z dob mého mládí, buržoazní pavědy, to na vysvětlení – jaká je podstata toho co každodenně kolem sebe zažíváme, ale i toho „kde soudruzi udělali chybu“. Odpověď není jednoduchá a vlastně v plném rozsahu ani možná, brání tomu nejen míra našeho poznání ke kterému jsme do dneška došli, ale i meze našich schopností postihnout něco tak složitého jako je systém společenských vztahů.

Přesto nám nezbývá se k nějaké odpovědi dopracovat a chovat se podle ní, prostě ji brát jako zjevenou pravdu, na druhé straně reflektovat její nedokonalost, alespoň v ochotě ji modifikovat, konfrontovat s novými poznatky a hlavně s praxí – jestli to co si myslíme že je pravda v praxi funguje a jak. Musíme se pak babrat v lidské duši, podstatě člověka aniž si ho budeme idealizovat a – pokusit se vymyslet co s tím.

Jde o systém, složitý systém který je jako celek prakticky neuchopitelný, tak tedy podhled na některá jeho zákoutí který nemůže být bezchybný ale který je vysoce provokativní – takže – pokud oponentura na tuto esej nebude na úrovni vědecké práce včetně bohatého aparátu včetně dodání úplných zdrojových textů na které bude odkazováno – se s nikým nebudu bavit, sám to hledat nebudu, na to jsem příliš pohodlný (nebavilo by mne to) stejně jako si hrát na Popelku a přebírat zrno od Trollích plev a popela.

Prvním okruhem zájmu je agrese, agresivita, její význam, druhy a odkud se vůbec bere. Zase záleží odkud se na ní díváme – jeden z pohledů je zkoumání agrese etology. Je zajímá agrese obecně – v celé přírodě, je to dané záběrem etologie která je definovaná jako věda zabývající se chováním živočichů. A protože člověk je rovněž živočich – savec – primát, zahrnují do svého zájmu i jeho. Tím se dostáváme ke Konrádu Lorenzovi, která je považován za zakladatele moderní etologie, která zkoumá chování živočichů ve své podstatě, zbavuje se staré slupky antropomorfismu který vysvětloval chování, jednání i motivaci chování zvířat tak že jim připisoval lidské rysy a vlastnosti, tak jako by se jednalo o lidi.

I Konrád Lorenz se tak zákonitě musel dostat k problematice agrese a to jak u lidí, tak u živočichů a dopracovat se k poznání že ne lidské představy jsou aplikovatelné na živočichy, ale naopak mnohé co platí v živočišné říši platí i na člověka. Základním dílem je kniha Takzvané zlo, kdy popisuje výsledky svého zkoumání projevů agresivity u živočichů a pokouší se tyto výsledky aplikovat i na člověka – přineslo to řadu problémů, ale naznačilo to i cestu kterou se etologie včetně etologie člověka, ale i psychologie a jí příbuzné obory ubírají.

Pokračování